Důsledky válečných akcí a první světová válka
Význam železniční dopravy prudce stoupal s rozvojem průmyslu v regionu a díky své významné strategické poloze u polských hranic nabývalo bohumínské nádraží rovněž na významu. Bohužel však díky těmto skutečnostem se mu nevyhnuly válečné události – právě naopak.
Za prusko-rakouské války překročilo pruské vojsko v červnu 1866 hraniční řeku Odru a nádraží obsadilo. Nádraží vojáci dokonale zpustošili – zničili telegrafní sloupy a zařízení, vytrhali koleje a náložemi zničili lokomotivy. Jejich počínání mělo jediný cíl – přerušit železniční spojení a odříznout vojenské posádky ve Vídni a Krakově, což se jim podařilo. Po zpustošení nádraží odtáhlo vojsko dne 24.června 1866. Po několika dnech, aby nedošlo k bočnímu přepadení rakouskými vojsky, v té době stojícími u Olomouce pod vedením generála Benedeka, vyhodili Prušáci do vzduchu železniční most přes řeku Odru.
Město i nádraží zůstalo pod pruskou okupací až do ledna 1867, tedy i po uzavření míru 4.7.1866 následujícím po porážce rakouských vojsk u Sadové. Následky řádění pruských vojsk v roce 1866 se projevily ještě o pět let později, když v roce 1871 (23.3.) došlo před dopravní kanceláří k explozi lokomotivy, která čekala s vlakem na rozkaz k odjezdu. Naštěstí nikdo nebyl zraněn, jen okna ve staniční budově byla rozbita. A samozřejmě i lokomotiva – trubky kotle a jeho obal byly úplně zničeny. Příčinou výbuchu byla nedostatečně provedená oprava kotle lokomotivy, poškozené právě ve válečném roce 1866.
V letech 1914 - 1918 byla bohumínská stanice důležitým železničním uzlem. Proudily sem a křižovaly tudy stovky vojenských převozů jak z Rakouska, tak i z Německa.
V době první světové války železniční stanice získala díky své strategické poloze obrovský význam. Stalo se tak díky KBD, , po které se přepravovaly vojenské i zásobovací transporty na rakousko-ruskokarpatskou frontu. Urychleně se proto z Bohumína do Těšína budovala druhá kolej, po které vyjel první vlak už 30.9.1915. Nádraží v Bohumíně plnilo důležité válečné úkoly a vídeňská vláda si bohumínské nádraží pečlivě hlídala jako svůj velevýznamný strategický bod. Nehodlala připustit jakékoliv narušení dopravy na nádraží a proto 1.2.1915 zřídila v obci Šunychl-Bohumín-nádraží vojenskou posádku, jejíž část byla umístěna přímo na nádraží. Vojáci tedy měli dohled nejen nad nerušeností železniční dopravy, ale i nad obyvatelstvem, neboť měli za úkol i zabránit případným nepokojům mezi obyvateli Bohumína. Opatření s vojáky sice bylo preventivní, ale účinné. Na rozdíl od Moravské Ostravy, kterou otřásaly „hladové“ bouře nespokojenosti v roce 1917, v Bohumíně se nic podobného nepřihodilo.
Po osamostatnění republiky 28.října 1918 se tyto národnostní otázky staly velmi naléhavým problémem. Obyvatelé německé národnosti chtěli pohraničí přičlenit k Německu nebo Rakousku, o Bohumínsko se přeli zase Češi s Poláky. Jejich spor vedl i k sice krátké, ale zato otevřené válce. Poláci zabrali v listopadu 1918 celé Bohumínsko a blokovali dopravu právě na bohumínském nádraží. Protože se tím přerušilo životně důležité spojení mezi českými a slovenskými zeměmi, bylo nutno tento stav napravit. Československé vojsko tedy 23.ledna 1919 muselo nádraží dobýt vojenskou silou a hned v první den bojů dosáhla kapitulace polské vojenské posádky a Poláky vytlačila v následných tuhých bojích až na polské území k řece Knajce. Polská strana po stanovení nové demarkační linie prosadila požadavek lidového hlasování na celém území Těšínska, kde chtějí obyvatelé žít – zda v Československé nebo v Polské republice. Těsně před hlasováním však Poláci od konání plebiscitu ustoupili a tak bylo Těšínsko rozděleno na konferenci v Paříži v červenci 1920 rovným dílem mezi Československou a Polskou republiku. Slezská část KBD připadla celá Československu a nádraží opět získalo svůj strategický význam.