šedesátá léta
Z historických spisů jsme se například dozvěděli, že na jediné směně dne 28.5.1961 bylo na svážném pahrbku rozkouleno (rozposunováno) 1380 vozů (plán byl splněn na 138%), což je i na tehdejší dobu úctyhodný výkon a byl oceněn i dopisem náčelníka služby dopravy a přepravy. Toto číslo, převedeno do srozumitelnější podoby, znamenalo, že ze svážného pahrbku sjel každých 31 sekund jeden vůz, a to po celou 12ti hodinovou směnu. Dnes nám takový vysoký počet jeví skoro jako z říše fantazie.
Nicméně ne vždy byly výkony bohumínských železničářů na této vysoké úrovni. Už v roce následujícím – 1962 – bylo sebekriticky přiznáno, že plán není plněn, nastaly provozní potíže (nakolik byly zapříčiněny probíhajícími pracemi na elektrifikaci trati se dnes můžeme jen dohadovat). Výstavba nadjezdu a elektrifikace však nebyly jedinými – souběžně byly prováděny práce na opravě skřečoňského mostu, dále byl nově stavěn nadjezd u Nové Vsi (u stavědla 1) , výlukové práce u stavědla
Pracovní výsledky dosažené v jednotlivých oblastech však byly i oceňovány, stejně tak mnoho ocenění získala i železniční stanice jako celek.
Svůj podíl na střídavě dobrých a špatných hospodářských výsledcích měly nejen pokračující stavební práce ve stanici, ale i velice tuhá zima roku 1962/1963. Železniční doprava, tehdy ještě z velké části v parním provozu, byla citelně postižena nedostatkem uhlí, které jednak zamrzalo, jednak pro velké sněhové závěje nešlo dopravit nebo vyložit z vagonů. Proto nastoupila nákladní auta, která rozvážela uhlí z dolů do lokomotivních dep. Na pomoc při odklízení sněhu přišlo i železniční vojsko – v této zimě pracovalo ve stanici celkem 37 vojáků, kteří pracovali i jako posunovači. V noci z 31.1./1.2.1963 byl vyhlášen stav ohrožení. Přes výzvy rozhlasu k účasti na likvidaci katastrofy se žádný dobrovolník nepřihlásil, a tak do práce byli povoláni všichni zaměstnanci, kteří bydleli v okolí i administrativní pracovníci. Nejkritičtější situace ve stanici nastala od 2. – 10.února 1963, kdy Bohumín zasáhly hned tři sněhové bouře, které přišly krátce po sobě.
Než byly odklizeny následky první bouře, zasypal příval sněhu z druhé a poté i třetí sněhové vánice nádraží a již odklizené a vyčištěné kolejiště. Sníh byl nakládán na přistavené plošinové vozy, což ale nestačilo a tak byly vytvořeny pracovní vlaky čítající každý 60 plošinových vozů, na které se sníh nakládal. Tyto "sněhové" vlaky umožnily odklízení sněhu po celé délce kolejí. Sníh byl vyvážen na trať směrem k D.Lutyni, ke stavědlu 10 a na traťovou kolej do Chalupek.
Značná kritika se snesla na traťový okrsek, v jehož kompetenci bylo organizovat tyto odklízecí práce. Dva vedoucí zaměsntnaci TO ve stanici pouze vykonávali dozorující činnost, avšak nijak více se do akce nezapojili.
V roce 1965 byly do stanice "zavedeny" nové patrové soupravy, které jezdily v relacích Bohumín - Žilina, což byl v té době značně nezvyklý prvek v osobní přepravě. Dalším nezvyklým prvkem bylo zavedení nových stejnokrojů v roce 1966, které již téměř nepřipomínaly ty poválečné polovojenské uniformy, ale byly civilnější a více se podobaly běžnému společenskému úboru. Dá se říci, že jediným "vojenským" prvkem zůstaly na klopách saka výložky s hodnostním označením hvězdičkami a olemováním výložky, které přetrvaly v téměř nezměněné podobě až do začátku devadesátých let.
Rokem 1967 si stanice připomněla 120.výročí od svého vzniku. V témže roce, 28.5., byla zastavena osobní doprava na trati KBD. 14 minut po půlnoci dorazil do Bohumína vlak 3325 z Karviné Dolů, který byl posledním osobním vlakem s přepravou cestujících. Není známo, kolik jich v tomto posledním vlaku do Bohumína dojelo.
Náhledy fotografií ze složky Šedesátá léta